část 1 aneb To se ti povedlo

19. ledna 2012 v 11:58 | Wenya |  Zavřené město

To se ti povedlo


"Povídka je inspirovaná slohovou prací, kterou jsme měli napsat na téma ,To se ti povedlo´. Slohovka, kterou jsem ve škole odevzdala, neměla konec. Porto jsem se rozhodla ji dopsat."



Když se probudila, ležela na zemi pod tím údajně bezpečným stromem. Po děsivé chvilce, kdy si nemohla vybavit nic z předešlých dvou dnů, se jí začaly konečně vracet vzpomínky. Jako první si uvědomila, že se musela praštit do hlavy a ztratit vědomí. Tuto domněnku potvrdila malá rána v týle, kde nahmatala vlasy, slepené již zaschlou krví. Potom se jí vybavil úkryt, který včera narychlo postavili v koruně toho vysokého dubu. Nakonec zalapala po dechu, když si vzpomněla, že je museli najít. Jí si buďto nevšimli nebo si mysleli, že je mrtvá, ale on je teď v bezprostředním ohrožení života.

Kristýna a Martin strávili celý svůj dosavadní život zavření za zdmi přístavního města. Z nějakého důvodu jim nedovolovali vyjít ven, pod trestem vězení a někdy dokonce smrti. Všichni občané viděli za celý svůj život z okolního světa jenom moře a po něm plující lodě všech druhů. Kristýna a Martin byli přátelé již od nějakých pěti let. Tehdy se ztratili jejich rodiče. Dvou dětí se ujala docela bohatá vdova po jednom obchodníkovi. Děti se měly dobře, ale postupem času si začaly lámat hlavy, co je za zdí města a proč zmizeli jejich rodiče.

V nějakých dvanácti letech dostaly od vdovy dopis, ve kterém bylo vše vysvětleno. Od té doby tajně plánovaly, jak se dostat ven z města, hledat své rodiče. Když se jim konečně podařilo utéct, byli už oba o čtyři roky starší. Do té doby skončilo mnoho jejich pokusů nezdarem a při tom posledním jim dokonce vyhrožovali trestem smrti, jestli se o to ještě kdy pokusí. Oni to ale nevzdali a pokusili se. Nakonec jim to vyšlo a oni se podle pokynů z dopisu vydali na západ. Stále na západ. Bylo však jen otázkou času, kdy si jejich útěku všimnou a půjdou je hledat.

Teprve když byli Martin s Kristýnou bezpečně několik kilometrů od města, uvědomili si, jak jsou malincí ve velkém světě. Netušili vůbec, jaké jsou reálné vzdálenosti a teď jim to začalo nahánět hrůzu. Martin navrhnul, že budou spát v korunách vysokých a pevných stromů a že se budou střídat na hlídce. Nechtěl v žádném případě polevit v ostražitosti. Kristýna souhlasila, ale jednoho večera si oba povídali, vymýšleli plány, jak se dostat k hlavnímu orientačnímu bodu - skále jménem Kel, která vystupovala z lesa a stoupala skoro až k mrakům. Měla být viditelná z hodně velké dálky. Teda při plánování cesty a fantazírování o dobrodružstvích světa se opírali o kmen stromu a po chvíli oba usnuli. Vzbudil je až hluk kopyt, který zaslechli nepříjemně blízko. Oba vyskočili na nohy a Kristýně se vydral z úst přidušený výkřik. Byla to obrovská a osudová chyba. Kopyta se zastavila a někdo sesedl. Uslyšeli zasvištění nějakého předmětu rychle hozeného vzduchem a potom už si Kristýna pamatovala jenom ostrou bolest a tmu.

Tak tedy stále ležela pod tím vysokým dubem a přemýšlela, co by měla udělat. V duchu si vynadala. To se jí teda povedlo. Zakřičet, když to bylo tak nebezpečné. To by udělal jenom hlupák. S touhle myšlenkou se však nehodlala smířit. Nebyla hloupá a věděla to. Vstala, a i když se jí motala hlava, vyrazila po stopách koňských kopyt po cestě dál do lesa. Batoh, který si přehodila přes rameno, jí začínal být nepříjemně těžký, ale nemohla s tím nic dělat. Měla v něm všechno potřebné k přežití - zápalky, jídlo, vodu, deku, náhradní oblečení, mapu a taky kapesní nůž.

Celý den se ubírala po těch koňských stopách, pouze s malými přestávkami, i když už málem padala únavou. Teprve večer se celá rozbolavělá od celodenní chůze svalila do dobrého úkrytu pod řadu nízkých stromků a keřů a okamžitě usnula. Druhý den ji však čekal stejně bezútěšný pochod stále dál. A přesto v sobě našla zbytky sil, nevzdávala se a šla. Závisel na tom Martinův život.

K večeru dalšího dne se opět uložila pod nízké větve jednoho keře kus od cesty. Netušila ale, že ji v noci bude čekat nemilé překvapení.

Uprostřed snu ji vzbudilo trhnutí a potom prudká bolest v zádech. Někdo ji popadl za vlasy, vytáhl na nohy a přimáčknul ke stromu, kde se jí do zad zarýval pahýl větvičky. Hlavu měla zvrácenou dozadu, takže neviděla tomu člověku do obličeje, ale promluvil na ni hlasem, který jí někoho připomínal.

"Kdo jsi a co tu děláš? V těchhle končinách se moc slečinek nepotuluje."

Byla ochraptělá, oči měla slepené spánkem, ale byla už dokonale vzhůru. Hlasivky jí však vypověděly službu, takže pouze něco nezřetelně zasýpala. Ruka, která ji držela za vlasy, zesílila svůj stisk.

"Ptal jsem se snad, co tady děláš!"

Tentokrát se Kristýna vzchopila a začala ze sebe soukat historku, kterou měla pro tuto situaci nachystanou: "Jeli jsme do sousedního města, když se splašil kůň, utrhnul povoz a já vypadla ven. Než si všimli, že mě ztratili, byli asi na míle daleko. Snažím se najít cestu na západ."

"Jo tak na západ?" Muž se zamyslel. Nahnul se a Kristýna poprvé spatřila jeho tvář. Měl husté, černé obočí, nos jakoby přeražený, ústa pod vousy zkřivená v nehezkém úsměšku a polodlouhé vlasy rozcuchané. Pravděpodobně se již dlouho nečesal, nestříhal ani neholil. Strniště, které pokrývalo většinu jeho tváře, působilo dojmem zanedbanosti. Ovšem navzdory děsivému vzhledu měl velice jasné, pronikavé oči, které vůbec nebyly zlé. Něco Kristýně připomínaly, ale nedostala šanci, vzpomenout si, co přesně. V té chvíli se totiž v jeho očích výhružně zablýsklo.

"Nejsi ty náhodou ze zavřeného města?"

V Kristýně se zastavil dech. Takto se říkal městu, ze kterého pocházela. Městu, do kterého se už nikdy nechtěla vrátit. Chtěla lhát, pokračovat ve své smyšlené historce, ale něco v mužově výrazu jí prozradilo, že to není dobrý nápad. Zeptal se jenom proto, aby měla šanci říct pravdu, ne proto, že by si tím nebyl jistý. Za žádnou cenu ale nesměla prozradit, že patří s Martinem k sobě. Netušila, jaké by to mohlo mít následky, ale bála se, že špatné.

"Bohužel jsem."

"Předpokládám, že si nedostala povolení odejít. Nebo ano?"

"Bohužel ne."

"Co máš pořád s tím bohem?"

"To se tak u nás říká."

"Snad ano." Muž se zamračil. "Takže jsi bez povolení opustila město. Nebojíš se, že z toho budeš mít nepříjemnosti? Nebo sis myslela, že tě nenajdou? Jak se jmenuješ?"

"Kristýna."

"A dál? Máš příjmení?"

"De Pauli. Kristýna de Pauli."

Muž se zamračil ještě víc. "To není moc obvyklé jméno. Rozhodně ne v tomhle kraji. Nelžeš mi? To by se ti nevyplatilo."

"Nelžu! Příjmení de Pauli mám po prababičce. Pocházela z Francie."

"Dobrá Kristýno, půjdeš se mnou. Není to moc chytré, potloukat se v téhle části pustiny bez doprovodu. Sbal si svoje věci a pojď. Nemám na to celý den. Nebo spíš, celou noc."

Kristýna byla vyděšená, ale bylo jí jasné, že kdyby se pokoušela utéct, nemusela by to přežít. A konec konců, ten muž jí nepřišel zlý. Pocit strachu u ní vzbuzovala spíš situace, do které by mohla jakýmkoliv neuváženým slovem uvést Martina.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama