Co je za zrcadlem?

24. ledna 2012 v 22:28 | Wenya |  Povídky

Co je za zrcadlem?


Na papír může člověk napsat cokoliv. V životě je to bohužel složitější.




"Datace řecko-perských válek je 480 až 492 před naším letopočtem. Král Xerxes zaútočil na Řecko ze dvou stran. Roku 404 skončila peloponéská válka. Solón byl reformátor a zrušil dlužní otroctví." Nahlas jsem si odříkávala učivo dějepisu na písemku, kterou jsme měli psát následující den. Pomalu mi to začínalo lézt na mozek. Už jsem si ani nebyla jistá, že to všechno říkám správně.

"Ježiši Kriste, já se na to vykašlu!" Hodila jsem sešitem na postel, oznámila rodičům, že se jdu projít, vzala jsem si na sebe kabát a vyrazila ven. Byla mi sice zima, ale za chvíli jsem se díky rychlé chůzi zahřála. Rozhlížela jsem se kolem sebe a viděla zasněžené město. Bylo to překrásné.

Šla jsem, kam mě nohy nesly, tak mě docela překvapilo, že jsem se najednou vzpamatovala a uvědomila si, že už jsem za městem a mířím k blízkému lesu. Chtěla jsem se otočit a jít zpátky domů, ale najednou upoutala moji pozornost černá kočka. Za běžných okolností bych si jí asi nevšimla, ale tahle se na mě dívala pronikavým pohledem, který mě následoval na každém kroku. Ani na chvíli neuhnula očima, jakoby si mě měřila. Najednou se však otočila a zamířila k blízkému lesíku. Nedalo mi to a šla jsem za ní.

Cestou jsem si říkala, že je to šílené. Přece nepůjdu do lesa, takhle večer kvůli kočce. Z nějakého důvodu jsem se ale nemohla vydat zpátky. Nohy, jakoby mě neposlouchaly. Jenom jsem se pasivně vezla a to mi začalo nahánět strach.



Když se kočka konečně zastavila, byly jsme na malé mýtině. Znala jsem ji. Na základce jsme tudy běhali orienťáky. Nyní zde však bylo něco zvláštního. Uprostřed paloučku na zasněžené zemi stálo zvláštní okno. Tedy, vypadalo to jako okno, než jsem přišla blíž.

V asi dva metry vysokém rámu jsem spatřila sama sebe. Bylo to zrcadlo! A stále, jako loutka vedená provázky jsem vztáhla ruku. Dotkla jsem se blyštivého povrchu zrcadla, avšak prsty se nezastavily o jeho plochu, ale prošly skrz. Lekla jsem se a uskočila dozadu. Dobře, že jsem to udělala. Rám zrcadla začal zničehonic hořet. Bylo to zvláštní. Jako bych viděla znaky tvořené ohněm. Potom jsem si uvědomila, že jsou to písmena a začala jsem číst. Hořící nápis říkal: Postarej se o Usbera. potřebuje milou rodinu. Možná, že ti bude užitečný.

Měla jsem pocit, jako by mě někdo pozoroval. Ohlédla jsem se a v tom se ozvala rána. Instinktivně jsem se přikrčila, a když jsem se podívala zpátky k zrcadlu, bylo pryč. Jako by se vypařilo. Nedokázala jsem si nic z toho vysvětlit a připadala si jako blázen. Otočila jsem se na patě a rychlým tempem vyrazila k domovu.

Když jsem přišla ke dveřím, byla už přes hodinu tma, a tak jsem si v prvním okamžiku nevšimla kočky, která seděla na prahu. Okamžitě jsem ji poznala. Byla to tatáž kočka, která mě zavedla do lesa. Byla jsem si jistá, že tohle je Usber. Vzala jsem ho tedy domů a tím se můj život radikálně změnil. To jsem ale tehdy netušila.

*

Šla jsem po parku, v ruce knížku a přes rameno tašku. Cestou ze školy jsem byla soustředěná pouze na děj románu, který jsem právě četla, a nejednou do mě někdo vrazil.

"Au! Dávej přece pozor!"

"Promiň, já nechtěl," omluvil se neznámý kluk a zvedl tašku, která mi spadla z ramene.

Zvedl ke mně oči a já jsem věděla, že není třeba se omlouvat. Ty veselé zelené oči mě naprosto uchvátily. Usmála jsem se na něj a on na mě.

"Můžu tě za to někam pozvat? Pokud teda ta knížka není moc napínavá."

"Ale ne! Vlastně už jsem ji jednou četla. Jo, můžeš mě někam pozvat."

Šli jsme do kavárny a několik hodin si povídali. Alex ode mě vyptal telefonní číslo. Když už jsem si nemohla dovolit odkládat odchod domů, šel mě kousek doprovodit. Vzal mě za ruku a mě bylo krásně, jako nikdy. Chtěla jsem jít domů, ale Alex mě nepustil.

"A co pusa?"

Koukala jsem na něj, jako spadlá z višně. "Myslíš, že si ji zasloužíš?"

"No aby ne. Díky mě sis nemusela celé odpoledne kazit oči nad knížkou."

Potřásla jsem hlavou, usmála se a chtěla mu dát pusu na tvář. Ovšem Alex v ten správný moment pootočil hlavou a naše rty se setkaly.

Ještě ten večer mi pípla esemeska: Děkuju za krásné odpoledne.

*

Chodila jsem s Alexem skoro dva roky a bylo to pořád stejně krásné, jako na začátku. Jednou, když mě zavezl svým autem domů z kina, měla jsem zvláštní pocit. Řekla jsem mu to a prosila ho, aby zůstal přes noc u nás. On se ale jenom zasmál, pohladil mě po vlasech a zavtipkoval, co by tomu asi řekli moji rodiče. Odjel a já šla spát s obavami.

Ráno jsem mu volala, ale nezvedal mobil. Říkala jsem si, že si ho určitě nechal v bundě a ještě spí. Z omylu mě vyvedl telefonát od Alexovy maminky. Dvě věty mi převrátily život naruby.

"Adélko, jsi to ty? Alex měl včera nehodu. Teď je po operaci, ale doktoři říkají, že je v kómatu." Dál už jsem její plačtivý hlas slyšela jakoby z dálky. Řekla mi, kde Alex leží a já okamžitě běžela na autobus do nemocnice. Vřítila jsem se do budovy a sestřičky mě nasměrovaly do správného patra. Na chodbě jsem viděla Alexovi rodiče a jeho mladší sestru Veroniku.

Po chvilce nás pustili do pokoje. Při pohledu na Alexe, ležícího bezvládně na posteli se mi do očí vedraly slzy. Verča mě objala a plakaly jsme společně.

Ten den jsem u něj zůstala až do večera. Verča mě vzbudila, když už bylo půl desáté a Alexův tatínek mě odvezl domů.

Z dalších několika týdnů mám jen mlhavé vzpomínky. Vím, že jsem schytala spoustu špatných známek ve škole, spoustu zbytečně ztracených míčů ve volejbale a taky jsem probrečela spoustu nocí. Alexův stav se nelepšil.

Jednou, když jsem byla u sebe v pokoji, za dveřmi mňoukl kocour.

"Pojď sem, Use. Slib mi, že bude v pořádku." Začala jsem znovu plakat. Usber se chvíli lísal a potom na mě upřel zrak. Už podruhé, co jsem toho kocourka znala, jsem měla dojem, že to není jen tak obyčejné zvíře. Díval se na mě a pak malinko poodstoupil směrem ke dveřím. Hodila jsem na sebe mikinu a vyběhla z domu za svým kocourem. Věděla jsem, kam mě vede. Chtěla jsem věřit, že tam zase bude.

Udýchaná jsem vyběhla kopcem až na mýtinku a poprvé po dlouhé době se na mých rtech objevil náznak úsměvu. Stálo tam, jako přede dvěma lety. Zrcadlo ve zdobeném rámu. Tentokrát jsem se nerozmýšlela. Bez meškání jsem vběhla přímo do rámu a proletěla zrcadlem.

*

Když jsem se probudila, zjistila jsem, že ležím na trávě a do očí mi svítí slunce. Chvíli jsem si myslela, že to byl všechno jenom sen, ale potom jsem si všimla, že kolem mě není les a krajina se nepodobá žádné, kterou jsem kdy viděla. Létali tu zvláštní cizokrajní motýli a květiny měly barvy, které jsem ani neuměla pojmenovat. Když jsem se vzpamatovala z prvotního šoku, otočila jsem hlavou kousek doleva a spatřila velice zvláštní ženu. Vlasy měla vyčesané do elegantního drdolu, na nose měla posazené hranaté brýle a úzké rty byly malinko zvednuté v úsměvu. Žena byla vysoká a působila štíhle a vznešeně. Šaty, barevné, jako celá louka, co chvíli přitáhly můj pohled. Nejvíc mě však uchvátily její oči. Bylo na nich něco úžasného a děsivého zároveň. Měly zlatou barvu a uprostřed kočičí zorničky.

"Vítám tě, Adélo. Já jsem Wenya. Jsem paní této říše."

Vstala jsem ze země a přijala nabízenou ruku. "Těší mě. Jak mě znáte?"

"Usber mi o tobě řekl. Máš prý potíže."

V tom jsem si vzpomněla, proč jsem vlastně tady. Ano, potíže. Ale ne já, to on má potíže.

"Můj přítel Alexandr měl autonehodu. Je v kómatu a nikdo neví, jestli se ještě probere. Nevím, proč jsem šla sem. Vedl mě Usber." Uprostřed řeči jsem se zastavila, abych potlačila vzlyk. "Pomůžete mi?"

Wenya už neměla ve tváři svůj lehký úsměv. Tvářila se teď velice vážně, skoro smutně. Neřekla však nic. Chtěla jsem na ni zakřičet, že je to důležité, že Alex přece nesmí umřít, ale ovládla jsem se. Podívala jsem se jí do očí a rozostřil se mi zrak. Chvíli trvalo, než jsem zase zaostřila. Potom Wenya sklopila oči.

"Ano Adélo, pomůžu ti. Vidím, že to myslíš vážně a nezneužiješ mé obětavosti. Nejdřív ale musím vědět, jak moc ho máš ráda." Na chvíli bylo ticho a pak Wenya pokračovala téměř šeptem: "Obětovala bys pro něj život?"

Zamyslela jsem se, ale ne nad tím, jestli bych to udělala, ale spíš nad tím, jaké by to bylo, zemřít. Potom jsem si uvědomila, že mlčím moc dlouho. Podívala jsem se jí pevně do očí a odpověděla: "Ano."

"Potom ti dám tuto bylinu. Má moc vyléčit téměř všechny nemoci a zranění. Myslím, že dokáže probudit i člověka z kómatu. Měla bys mu ji přinést ještě dnes. Stačí, když ji na chvíli stiskneš v jeho ruce."

Vzala jsem si od ní bylinku, podobnou mátě. Dokázala jsem už říct jen: "Děkuju vám." A vyběhla jsem zrcadlem zpátky do lesa za městem. Měla jsem sice pocit, že za mnou Wenya ještě něco volá, ale to se mi muselo zdát. Běžela jsem domů, vzala peníze na autobus, mobil, řekla jsem o svém odchodu rodičům a vyrazila.

*

"Adélo! Počkej!" křičela za ní Wenya. To už byla ale dívka pryč i s léčivou bylinou. Paní pohladila kočku, povzdechla si a dokončila už spíš jen pro sebe: "Nic není zadarmo."

*

Vyběhla jsem po schodech a zamířila známou chodbou k JIP. Před dveřmi stála skoro celá Alexova rodina. Z toho pohledu se mi udělalo zle a málem se mi podlomila kolena. Všichni měli oči plné slz a tvářili se, jako na pohřbu. Najednou jsem skoro nemohla dýchat. Nechtěla jsem si v žádném případě připouštět, že by se mohlo stát něco špatného. Ale jestli se to opravdu stalo, a já tu nebyla. To už bych si neodpustila.

Jako první si mě všimla Alexova máma. Pokynem si mě přivolala k sobě a mezi vzlyky oznámila: "Alex měl zástavu. Oživili ho, ale neví se, jak dlouho se ho podaří udržet. Je to moc zlé. Stupeň kómatu, do kterého se dostal." Otřela si oči a pohlédla na mě, jako by mě snad chtěla utěšit. "Je prý téměř nemožné, aby se ještě někdy probral."

Skoro jsem vydechla úlevou. Při první větě jsem myslela, že omdlím, ale teď, když jsem věděla, že Alex není-. Prostě se mi ulevilo.

"Můžu ho vidět?" Pohledem jsem vyhledala doktora a zeptala se jeho: "Můžu ho vidět?"

"Jste rodinný příslušník?"

"Ne, ale má mé svolení." To se do hovoru vložil Alexův otec.

Doktor kývnul a pustil mě dovnitř. Pomalu jsem prošla místností k Alexově posteli.

*

Tohle všechno se mi mihlo hlavou za pár vteřin. Dívám se na tebe a přemýšlím, co se stane, jestli to nebude fungovat. Jsi tak bledý. Musí to fungovat. Dala bych život!

Pomalu otevírám tvou dlaň a tisknu ji ke své. Oba držíme bylinu a já cítím, jak slábnu. Do tvých tváří se navrací barva. Otevíráš oči a já zavírám ty své.

Z posledních sil opětuju tvůj úsměv. "Miluju tě."

*

"Adélko, co ti je? Vydrž! Doktore!"

"Rychle! Má zástavu…"

*

Slyším hlasy, ale ty už nejsou důležité. Myslím, že si teď konečně najdu čas na přečtení všech těch knížek. Vždycky jsem to odkládala.

Naposledy ti stisknu ruku. Otáčíš obličej mým směrem. Už mě nemůžeš vidět, ale doufám, že jsi to cítil.

Vidím se ležet na zemi a jsem si jistá, že jsem se svým životem naložila nejlíp, jak to šlo.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Šak ty víš kdo Šak ty víš kdo | 25. ledna 2012 v 16:30 | Reagovat

Pěkná povídka.
Zajímavá myšlenka, že se setkáváš technicky sama se sebou. Akorát mi vadí špatná datace řecko-perských válek a to, že Wenya říká jsem vládkyní této říše což napovídá závěr tvé knihy. Pokud je to jiná Wenya tak promiň. Jsem ale pyšný na to, že jsem tě přesvědčil o tom, že čím víc mrtvých tím lepší kniha/povídka. Mohl sice při té autonehodě dostat šípem do kolena, ale stejně jen tak dál.

2 Wenya Wenya | 27. ledna 2012 v 15:42 | Reagovat

Ta datace je špatná schválně :-D (píšu tam, že už jsem ani nevěděla, jestli to říkám dobře). Jinak-Wenya se v mé knížce vůbec neobjevuje, ale to je v pohodě. No a šíp do kolena... to by sem jaksi nesědělo :-D. Každopádně děkuju, za názor ;-)

3 Tož nic no Tož nic no | 27. ledna 2012 v 19:43 | Reagovat

Omlouvám se, ale Reyla Wenya šak to zní šecko stejně. A připojuju otázku, zda bude mít poračování i to Zakázané město, protože tam už by se dala zakomponovat i nějaká pěkná řež, až ho budou vypalovat (neříkej mi žes nad tím nepřemýšlela).
Tak zatim, a dojdi už do školy, nebudu ti přece všechny svoje výtky a názory reprodukovat takhle - co by si o mě slušní lidé pomysleli, kdyby to četli.
Jo a těžký kulomet rulez.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama