část 2

23. ledna 2012 v 19:39 | Wenya |  Zavřené město

*

Za čtyři dny cesty míjeli pole, louky, lesy, řeky i potůčky, ale zatím žádného člověka. Kristýna se zprvu velice divila, proč ji ten muž vede pryč od města. Později si přestala lámat hlavu. Situace, v níž se nacházela, nebyla moc příhodná pro stížnosti, ani zbytečné otázky.

Cizí muž mluvil málo, ale Kristýna si ho během společného putování docela oblíbila. Jeho zjev sice nasvědčoval opaku, ale byl docela vlídný a s dívkou zacházel dobře. Když potřebovala odpočinek, odpočívali, třikrát denně jedli a Kristýna měla vždy vlastní měch s vodou. Jediné, co ji trápilo čím dál víc, byl osud jejího kamaráda. Netušila, co se s ním stalo. Chtěla ho jít zachránit. Teď však byla prakticky vězněm naprosto cizího muže, který ji vedl kdoví kam.

Po čtyřech dnech vcelku přímé cesty přišli k rozcestníku. Kristýna zatajila dech. Až do teď měla pocit, že se drží stopy kopyt, což znamenalo, že měla šanci najít Martina. Jestli ale ten muž teď odbočí jiným směrem, nemohla mluvit o naději, že se s kamarádem, ještě kdy setká.

"Myslím, že půjdeme tudy," řekl muž a ukázal na cestu vlevo. Zdálo se, že po ní před pár dny přejeli koně. Kristýně se rozbušilo srdce. Snažila se nedat na sobě nic znát, ale cizí muž si přesto všiml záblesku v jejích očích. Jen tak pro sebe se usmál a vyrazil. Dívka ho následovala.

Muž se znenadání otočil na Kristýnu. "Tak co?"

"Co, co?" Kristýna netušila, o čem asi chce mluvit.

"Kdy mi už konečně povíš, co vlastně hledáš?"

Kristýna polkla. "To vám nepovím." Neřekla to nepřátelským, ale pevným tónem a rozhodně zavrtěla hlavou. Cizí muž si ji chvíli měřil, pak pokrčil rameny.

"Zítra budeme na místě."



*

Další den vyrazili na cestu ještě před svítáním. Neznámý muž vedl Kristýnu po stezce, která se zdála jako vyšlapaná zvěří. Přesto jí bylo jasné, že to tak není. Dvakrát nebo třikrát změnili směr, přešli přes potok a zahnuli ke skalnímu výčnělku. Kristýna byla zvědavá, co hodlá ten muž dělat dál. Před nimi byla skála a kolem les.

Muž se zastavil, chvíli zkoumal kámen před sebou, potom nahmatal místo, o kterém pravděpodobně věděl jen on a zatáhl. Skála se pomalu začala rozestupovat. Jakoby to nebyl jen kámen, ale dveře, velice dobře zamaskované v nerostu. Potom si Kristýna uvědomila, že to skutečně jsou dveře, a že ten cizí muž již vešel. Vyrazila za ním.

Vešla dovnitř a dveře se zase pomalu zavřely. Dívka si na chvíli představila, co by se asi stalo, kdyby v kamenných dveřích někdo uvízl, když se zrovna zavírali. Došla k nehezkému závěru, ošila se a vyrazila temnou malou chodbou za světlem pochodně.

Najednou vrazila do muže před sebou. Ten si toho ani nevšiml a zíral na skálu před ním, jakoby do ní chtěl vykoukat díru. Chodba tady bez varování končila. Byli v pasti. Cizinec však chvíli přemýšlel, potom zaklepal nějaký signál a z druhé strany mu odpověděl jiný. Muž znovu přemýšlel, klepnul dvakrát těsně za sebou a po pauze ještě jednou. Stěna se odsunula na stranu a Kristýna přivřela oči před ostrým světlem.

Naskytl se jí úžasný pohled. Skála, která zvenku vypadala, jako jeden masiv byla ve skutečnosti jenom shluk menších útvarů, poskládaných těsně vedle sebe. Uprostřed tvořili plochu velkou asi jako menší vesnice. Stálo tu pár malých domků, z jednoho komína se dokonce kouřilo. Na jednom konci volného prostranství bylo zřízeno malé políčko s obilím a zeleninou, za jedním domkem se v ohradě páslo pár koz a vedle nich si hledaly na zemi potravu slepice. Nejzajímavější však byl obrovský kus plátna, roztažený přes zhruba čtvrtinu rozlohy celého prostoru. Kousek od něj pak nějaký muž, potřísněný jakousi tmavou tekutinou, otáčel kolem na složitém mechanismu a na někoho volal. Žena kousek od něj pletla cosi, co vypadalo jako veliký koš. Kristýna si všimla, že je to pravděpodobně velice složitý proces. Žena totiž obplétala již hotový výrobek z kůry mladých stromků proutím.

Zpoza jednoho z domků vyšel chlapec a zamířil k muži, který někoho před chvílí volal. Kristýna si nebyla jistá, jestli dobře vidí. Její srdce vynechalo pár úderů. Pak si uvědomila, že se nemýlí. Radostně vykřikla a rozběhla se po pěšině přímo k Martinovi.

"Kristýno!" Martin byl snad ještě více zaskočený, než ona. "Jak ses sem dostala?" Pak si ale všiml muže, který ji přivedl a teď je oba pozoroval s mírným úsměvem ve tváři.

"Aha, už rozumím. Jak sis popovídala s panem Černým?"

Teď byla zase zmatená Kristýna. "Pan Černý? To je ten muž, co mě sem přivedl? Ty ho znáš?"

Martin s úsměvem kývl. Konečně si oba plně uvědomili, že jsou znova spolu. Objali se a těšili se ze společné chvíle. Zvykli si trávit společně každou hodinu svého života, a tak pro ně bylo několikadenní odloučení velice těžké. Zvlášť, když ani jeden z nich nevěděl, zda druhého ještě kdy uvidí.

Po chvíli se Kristýna vymanila z Martinova objetí a pohlédla mu zpříma od očí. "Nechceš mi něco povědět?"

"To bych řekl, že chci!" Martin skoro křičel, ale pak se ovládl. S úsměvem od ucha k uchu jí oznámil: "Konečně jsme se našli."

Dívka se chvíli snažila pochopit, co tím její kamarád myslel. Pak náhle, jako blesk z čistého nebe jí svitlo. Samozřejmě! Ten muž měl takový zvláštní pohled. Pan Černý. Neviděla ho poprvé. Byl to Martinův otec! A to znamenalo…

"Rodiče," vydechla.

Chlapec, stojící před ní se usmíval čím dál víc a pak řekl: "Myslím, že by tě někdo chtěl vidět." Poklepal jí na levé rameno.

Pomalu se otočila. Přímo před ní stáli dva lidé. Oběma jim stékaly po tvářích slzy a Kristýna zjistila, že má taky na krajíčku.

"Mami. Tati."

Oba kývli na souhlas a přitiskli si dceru k sobě. Byla to snad nejkrásnější chvíle, v jejich životě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama