Co je za zrcadlem?

24. ledna 2012 v 22:28 | Wenya |  Povídky

Co je za zrcadlem?


Na papír může člověk napsat cokoliv. V životě je to bohužel složitější.




"Datace řecko-perských válek je 480 až 492 před naším letopočtem. Král Xerxes zaútočil na Řecko ze dvou stran. Roku 404 skončila peloponéská válka. Solón byl reformátor a zrušil dlužní otroctví." Nahlas jsem si odříkávala učivo dějepisu na písemku, kterou jsme měli psát následující den. Pomalu mi to začínalo lézt na mozek. Už jsem si ani nebyla jistá, že to všechno říkám správně.

"Ježiši Kriste, já se na to vykašlu!" Hodila jsem sešitem na postel, oznámila rodičům, že se jdu projít, vzala jsem si na sebe kabát a vyrazila ven. Byla mi sice zima, ale za chvíli jsem se díky rychlé chůzi zahřála. Rozhlížela jsem se kolem sebe a viděla zasněžené město. Bylo to překrásné.

Šla jsem, kam mě nohy nesly, tak mě docela překvapilo, že jsem se najednou vzpamatovala a uvědomila si, že už jsem za městem a mířím k blízkému lesu. Chtěla jsem se otočit a jít zpátky domů, ale najednou upoutala moji pozornost černá kočka. Za běžných okolností bych si jí asi nevšimla, ale tahle se na mě dívala pronikavým pohledem, který mě následoval na každém kroku. Ani na chvíli neuhnula očima, jakoby si mě měřila. Najednou se však otočila a zamířila k blízkému lesíku. Nedalo mi to a šla jsem za ní.

Cestou jsem si říkala, že je to šílené. Přece nepůjdu do lesa, takhle večer kvůli kočce. Z nějakého důvodu jsem se ale nemohla vydat zpátky. Nohy, jakoby mě neposlouchaly. Jenom jsem se pasivně vezla a to mi začalo nahánět strach.
 

část 2

23. ledna 2012 v 19:39 | Wenya |  Zavřené město

*

Za čtyři dny cesty míjeli pole, louky, lesy, řeky i potůčky, ale zatím žádného člověka. Kristýna se zprvu velice divila, proč ji ten muž vede pryč od města. Později si přestala lámat hlavu. Situace, v níž se nacházela, nebyla moc příhodná pro stížnosti, ani zbytečné otázky.

Cizí muž mluvil málo, ale Kristýna si ho během společného putování docela oblíbila. Jeho zjev sice nasvědčoval opaku, ale byl docela vlídný a s dívkou zacházel dobře. Když potřebovala odpočinek, odpočívali, třikrát denně jedli a Kristýna měla vždy vlastní měch s vodou. Jediné, co ji trápilo čím dál víc, byl osud jejího kamaráda. Netušila, co se s ním stalo. Chtěla ho jít zachránit. Teď však byla prakticky vězněm naprosto cizího muže, který ji vedl kdoví kam.

Po čtyřech dnech vcelku přímé cesty přišli k rozcestníku. Kristýna zatajila dech. Až do teď měla pocit, že se drží stopy kopyt, což znamenalo, že měla šanci najít Martina. Jestli ale ten muž teď odbočí jiným směrem, nemohla mluvit o naději, že se s kamarádem, ještě kdy setká.

"Myslím, že půjdeme tudy," řekl muž a ukázal na cestu vlevo. Zdálo se, že po ní před pár dny přejeli koně. Kristýně se rozbušilo srdce. Snažila se nedat na sobě nic znát, ale cizí muž si přesto všiml záblesku v jejích očích. Jen tak pro sebe se usmál a vyrazil. Dívka ho následovala.

Muž se znenadání otočil na Kristýnu. "Tak co?"

"Co, co?" Kristýna netušila, o čem asi chce mluvit.

"Kdy mi už konečně povíš, co vlastně hledáš?"

Kristýna polkla. "To vám nepovím." Neřekla to nepřátelským, ale pevným tónem a rozhodně zavrtěla hlavou. Cizí muž si ji chvíli měřil, pak pokrčil rameny.

"Zítra budeme na místě."

část 1 aneb To se ti povedlo

19. ledna 2012 v 11:58 | Wenya |  Zavřené město

To se ti povedlo


"Povídka je inspirovaná slohovou prací, kterou jsme měli napsat na téma ,To se ti povedlo´. Slohovka, kterou jsem ve škole odevzdala, neměla konec. Porto jsem se rozhodla ji dopsat."



Když se probudila, ležela na zemi pod tím údajně bezpečným stromem. Po děsivé chvilce, kdy si nemohla vybavit nic z předešlých dvou dnů, se jí začaly konečně vracet vzpomínky. Jako první si uvědomila, že se musela praštit do hlavy a ztratit vědomí. Tuto domněnku potvrdila malá rána v týle, kde nahmatala vlasy, slepené již zaschlou krví. Potom se jí vybavil úkryt, který včera narychlo postavili v koruně toho vysokého dubu. Nakonec zalapala po dechu, když si vzpomněla, že je museli najít. Jí si buďto nevšimli nebo si mysleli, že je mrtvá, ale on je teď v bezprostředním ohrožení života.

Kristýna a Martin strávili celý svůj dosavadní život zavření za zdmi přístavního města. Z nějakého důvodu jim nedovolovali vyjít ven, pod trestem vězení a někdy dokonce smrti. Všichni občané viděli za celý svůj život z okolního světa jenom moře a po něm plující lodě všech druhů. Kristýna a Martin byli přátelé již od nějakých pěti let. Tehdy se ztratili jejich rodiče. Dvou dětí se ujala docela bohatá vdova po jednom obchodníkovi. Děti se měly dobře, ale postupem času si začaly lámat hlavy, co je za zdí města a proč zmizeli jejich rodiče.
 


Úvod (jak to začalo)

27. září 2011 v 20:57 | Wenya |  V srdci Siadenu

Úvod


Poslední ulice městečka Ewstock byla stejně jako všechny ostatní hustě zasypaná sněhem. Bylo tu však něco zvláštního, co byste na obyčejné ulici v žádném případě nečekali. Přímo uprostřed chodníku před číslem 68 stál šotek a upřeně zíral na tmu kolem. Nevěděl, na co čeká, ale přesto stál a ani se nehnul. Teprve po hodině sáhnul do váčku, který měl přivázaný u opasku. Vytáhl z něj svitek srolovaného jemně nažloutlého papíru. Znova si přečetl znění zprávy, uložil papír zase zpátky a opět čekal. Stál tam takhle až skoro do rána, když se konečně dočkal. Po zasněžené ulici k němu mířila vysoká štíhlá postava, zahalená v cestovním plášti.

"Už jsem si myslel, že sis ze mě vystřelil Mytareli," řekl šotek.

"Víš, že o takovýchto věcech nežertuji," odpověděl Mytarel s tváří neobvykle vážnou. Byl to anděl. Anděl deště, který byl vykázán ze společenstva bohů, aby bloudil světem, když neuposlechl příkaz otce všech bohů - Phorlakha. Ovšem ani mezi smrtelníky nemohl zestárnout, tudíž si jeho tvář zachovala svou krásu a mládí. Pronikavě modré oči byly bystré, jako vždy, když ho šotek spatřil.

Shlédl na šotka a přece jen se trochu usmál, když uviděl jeho výraz zvědavosti a velikého obdivu.



Kam dál